Já a fotografie

Od dětství jsem fotografii bral jako součást svého života. Když jsem se narodil, dostala maminka od otce flexaretu. Jenže, jak už to u matek bývá, všechen čas ji zabrala starost o potomky a tak se focení ujal otec. Podezírám ho, že s tím tak trochu počítal. Krabice s fotografiemi se začaly plnit. František ležící, sedící, stojící, čůrající, smějící se, brečící, babičky, dědové, strejdové, tety, za dva roky můj mladší bratr Jaroslav, později bratr Martin, sousedé, města, vesnice a stále dál a dál. Dnes archiv čítá tisíce snímků padesátileté historie naší rodiny a světa, ve kterém žila. To jenom tak pro pořádek, abyste věděli, jak jsem k fotografování přišel.

První pokus mého otce vtáhnout mě do světa fotografie byl učiněn o Vánocích někdy kolem třináctého roku mého života. Nezdařil se. Fotoaparát Pionýr záhy putoval do skříně. Ještě stále jsem byl v dosahu objektivu svého otce a tak jsem neměl potřebu něco zaznamenávat. Situace se nezměnila ani v pubertě. Prioritou byly zážitky a nikoliv vzpomínky. Obrat nastal po návratu z vojny. S kamarádem Henrym jsme si pořídili zrcadlovky Praktika MTL 5 a začali fotit vše, co jsme viděli kolem sebe. Začal jsem hltat veškeré informace, které byly dostupné. Seznámil jsem se s břeclavskými fotografy a tahal z nich rozumy. V té době jsem již měl svůj byt. Z komory se stala fotokomora s nepřetržitým provozem a z pokoje ateliér. Přes kamaráda jsem sehnal z Družstva fotografie jeden vyřazený reflektor a pustil se do portrétování.

Městský synek se ve svých 3 letech zabydluje na vesnici.

V roce 1988 jsem se přihlásil na Lidovou konzervatoř obor fotografie k Bořku Sousedíkovi. Vydržel jsem tam jen chvíli, protože fyzika a chemie, kterou tam vyučoval velice podrobně, mě nebavila ani ve škole. Jedno pozitivum to však mělo, seznámil jsem se zde s lidmi, kteří mě přivedli na Sovinec k fotografovi Jindřichu Štreitovi. Tam jsem byl seznámen i s ostatními obory výtvarného umění. Díky Jindřichu Štreitovi jsem se dostal do ateliérů Olbrama Zoubka, Květy a Jitky Válových, Aleny Kučerové, Jaroslava Krejčího a dalších. Na základě fotografií z této „spanilé jízdy“ jsem byl přijat na Institut tvůrčí fotografie, který je dnes součástí Slezské Univerzity. To se psal rok 1989 a já byl vtažen do víru událostí. Vznikla kolekce fotografií zachycujících revoluční události v Praze, Ostravě a Břeclavi. Pro samé focení v ulicích jsem přestal dojíždět na přednášky a odevzdávat úkoly. Po několika měsících jsem byl ze studia po zásluze vyloučen.

Někdy kolem roku 1994 jsem začal spolupracovat s místním tiskem a začal pronikat do fotožurnalistiky. Během několika let jsem navázal spolupráci s dalšími periodiky vycházejícími na Jižní Moravě. Krátký čas před odchodem z Moravy jsem měl možnost fotografovat také pro ČTK.

V roce 1999 jsem se přestěhoval do Prahy a začal pracovat ve studiu obalového designu. V té době jsem se věnoval především své volné tvorbě. Vznikaly portréty mnoha osobností tehdejšího duchovního života a lidí pohybujících se v jejich okolí.

V roce 2003 jsem si pořídil svůj první digitální fotoaparát Nikon Colpix 5000. Ruku v ruce s tím jsem začal pronikat do tajů Photoshopu. Digitální fotografie byla v plenkách a potýkala se s mnoha nedostatky, které ji stále ještě řadily na druhé místo za analogovou. Přes všechny její mínusy to byl krok správným směrem. Rozloučil jsem se sní symbolicky. Při fotografování spáleniště levého křídla Průmyslového paláce na Výstavišti v Praze Holešovicích v roce 2008 mi shořel senzor.

Na několik let jsem se vrátil zpět ke svému analogu, ale již jsem si nechával negativy digitalizovat. Dnes již fotím vše digitálem a musím se přiznat, že se mi po temné komoře vůbec nestýská. Vše, co jsem tehdy dělal manuálně, provedu ve fotografickém editoru mnohem rychleji a dokonaleji.

A co dnes fotím? Už to asi navždy bude reportáž, portrét a občas nějaká architektura a zátiší. Takže, kdo má rád tento druh fotografie, račte vstoupit!